Ráno s Faustem

"Toho, co nevíme, je třeba nám a nepotřebujem, co víme." (Johann Wolfgang Goethe, Faust, ..-. .- ..- -)

Dívka se probudila, otevřela oči a podívala se nad sebe.

Z díry ve stropě na ni vykukuje nebohý Faust.

Jen si nemysli, říká, není to jen tak zůstat viset na půl cesty mezi lidským světem a peklem.

Ona na to, to máš z toho, že sis nebyl jistý. Teď nepatříš nikam. A to už pěkných pár set let.

Byl jsem si jistý, jistý  touhou po poznání!

Nebo spíš uznání?, usmála se dívka.

Faust zavrtěl hlavou. Pořád mi nejde na rozum, proč to nevyšlo. A to mám v kapse smlouvu se samotným...

Vůbec nestárneš, co by za to někdo dal, usmála se povzbudivě dívka.

To je pravda. I Faust se usmál.

Dívka se podívala na hodinky. Musím vstávat, řekla a vysoukala se z postele. Ve dveřích ložnice se napůl otočila: dáš si kafe?

Rád, Markétko!