Dívka se probudila, otevřela oči a podívala se nad sebe.
Z díry ve stropě na ni vykukuje nebohý Faust.
Jen si nemysli, říká, není to jen tak zůstat viset na půl cesty mezi lidským světem a peklem.
Ona na to, to máš z toho, že sis nebyl jistý. Teď nepatříš nikam. A to už pěkných pár set let.
Byl jsem si jistý, jistý touhou po poznání!
Nebo spíš uznání?, usmála se dívka.
Faust zavrtěl hlavou. Pořád mi nejde na rozum, proč to nevyšlo. A to mám v kapse smlouvu se samotným...
Vůbec nestárneš, co by za to někdo dal, usmála se povzbudivě dívka.
To je pravda. I Faust se usmál.
Dívka se podívala na hodinky. Musím vstávat, řekla a vysoukala se z postele. Ve dveřích ložnice se napůl otočila: dáš si kafe?
Rád, Markétko!